Používáním těchto stránek souhlasíte s ukládáním souborů cookies na vašem zařízení.

Historie voroplavby na Vltavě

Plavení dříví po řekách a vodních tocích v Čechách má velmi starou tradici a historii. Nejstarším dokladem o plavení dřeva na řece Vltavě je zakládající listina Břevnovského kláštera benediktýnu o mlýnech a jezech na Vltavě z roku 992.

V roce 1088 se začalo na Výtoni v dnešní části Prahy platit clo ze dřeva splaveného po Vltavě. Od roku 1130 se na této „Výtoni“ dávala část dřeva vyšehradskému kostelu jako clo.
Nejasné zmínky dokládající plavení dřeva v Čechách pocházejí z první třetiny 12. století, ale teprve Privilegium Jana Lucemburského z roku 1316 zachycuje voroplavbu v plném rozkvětu. Rozmach plavení dříví ve formě vorových pramenů dokládá nařízení císaře Karla IV. o jezech a clech z roku 1366, kterým byly normalizovány vorové propustě v jezech mlýnů a stanovena místa, kde se z plaveného dřeva vybíraly poplatky.

Teprve 16. století přináší další materiál týkající se jak plavení dřeva v nesvázaném stavu (typické pro horní tok řeky Vltavy), tak samotné voroplavby, která vyžadovala určitý průtok vody a byla proto využívána většinou až na středním a dolním toku Vltavy. V 16. století se plavba stala jednoznačně nejlacinějším způsobem dopravy, jehož důležitost zvyšovala rostoucí spotřeba stavebního dřeva, obchod se solí a ostatním artiklem. 

Od roku 1562 se Český Krumlov stal prvním vltavským vazištěm. Další rozmach přinesl rok 1575, kdy se plavba stala zcela svobodnou, bez ohledu na stavovskou příslušnost či majetek. Vzrůst významu voroplavby této doby dokládají též zmínky o existenci plaveckých cechů, nebo nejstarší dochované normy určující velikost jednoho "vltavského pramene" (šířka pramene se pohybovala kolem šesti metrů).

Závažné úpravy toku Vltavy přinesla třicetiletá válka (návrhy strahovského opata Kryšpína Fuka - 1585 - 1653) a pak především 18. století, na jehož počátku se znovu objevily staré návrhy na spojení Vltavy s Dunajem a v jehož průběhu bylo vypracováno několik navigačních patentů a právních norem upravujících plavební režim.

Další zintenzívnění obchodu se dřevem přinesl rok 1823, kdy Schwarzenberkové obdrželi privilegium k plavbě dřeva do ciziny. Výnosný export jihočeského dřeva kulminoval během 2. poloviny 19. století, kdy se úpravy vodních toků omezily jen na udržovací práce, neboť železnice téměř zatlačily lodní dopravu a pro voroplavbu dostačoval dosavadní stav.

Po první světové válce, a především v době hospodářské krize, byl rozsah voroplavby výrazně omezen a poslední vory projely Prahou v roce 1947. Poté se voroplavba provozovala na Vltavě pouze v místním měřítku do roku 1960. Úplně poslední vory se pluli 12. 9. 1960, jež propluly tkz. Vrata zapomnění na Orlické přehradě